Sloužiti, služebník: [*Otrok. *Služebník Hospodinův]. Tak překládají Kral. většinou hebr. výrazy ‘ábad, ‘ebed [‘abódá], jež označují tak jako řecké dúleuein, dúlos především službu, kterou vykonává otrok, tj. ten, jemuž vládne cizí vůle, jenž sám nemůže rozhodovat o tom, co dělat a co nedělat. Tento význam slovesa i substantiva je patrný zvláště tam, kde se mluví o pobytu Izraelců v Egyptě [Exod 14:5 , Exod 14:12]. Egypt byl nazýván domem služby, tj. otroctví, nebo domem služebníků [Exod 13:3 , Exod 13:14 ; Exod 20:2; Deut 5:6 ; Deut 7:8 ; Deut 8:14 ; Deut 13:5 , Deut 13:10; Judg 6:8; Jer 34:13; Mic 6:4, sr. Acts 7:6; Gen 15:13]. Upadnout v područí a závislost jiného národa a tím hlavně do poroby jeho božstva bylo označováno slovesem s., ať už šlo o Izraelce [Gen 15:14; Judg 3:8 , Judg 3:14; 2Kgs 25:24] nebo o Filištínské [1Sam 17:9] nebo kterýkoli jiný národ [2Sam 8:6n ; 2Sam 10:19 ; 2Sam 22:44; 1Kgs 4:21]. Jinak u Jákoba, když se stal dobrovolně otrokem Lábanovým, když se rozhodl, že bude s. za Ráchel sedm let [Gen 29:18]. Také Ezau na čas se měl státi služebníkem Jákobovým [Gen 27:40]. – Zvláště poměr mezi králem a poddanými je vyjadřován výrazy s. a služebník. Dvořané Saulovi jsou nazýváni jeho služebníky [1Sam 18:5 , 1Sam 18:30], David je služebníkem Saulovým [1Sam 19:4], Joáb Davidovým [2Sam 14:19n], poddaní jsou služebníci [1Kgs 12:7; 1Chr 21:3] právě tak jako státní úředníci [1Kgs 20:23]. Být služebníkem někoho znamená uznat jeho nadvládu [2Kgs 24:1]. Při tom musíme mít na paměti, že ne každá služba byla pro Izraelce něco ponižujícího. Proto Kral. právem překládají hebr. ‘ábad většinou výrazem sloužiti, ne otročiti. Podle české konkordance je výraz otrocký, otrok jen v Lv 25539 a Jer 2:14. Jen služba národům, kteří neznaly Hospodina, byla ponižující, protože to současně znamenalo službu cizím božstvům. Jinak však Izraelec přijímal službu jako něco daného a samozřejmého [sr. 1Kgs 12:4]. Jozue měl čestný titul služebníka Mojžíšova [Exod 24:13 ; Exod 33:11; Josh 1:1]. Nazývat sebe služebníkem někoho mohlo být také zdvořilostním výrazem [Gen 33:5].

Na rozdíl od řeckého světa je výrazů s., s-ík užíváno ve starém Orientě a zvláště u Izraelců i pro poměr člověka k Bohu nebo božstvu, aby se tak vyjádřila naprostá závislost a služebnický vztah k božstvu. Nejde tu jen o uctívání božstva při kultu [2Kgs 10:19 - 2Kgs 10:34], nýbrž o naprosté poddanství a poslušnost [Judg 10:6 , Judg 10:10 , Judg 10:13 , Judg 10:16]. Ovšem, Izrael jako vyvolený lid měl sloužiti výhradně Hospodinu [Deut 6:13n ; Deut 10:12 ; Deut 11:13 ; Deut 13:4; Josh 24:14; 1Sam 7:3], a to celým srdcem a s bázní [Deut 10:12], s láskou [Deut 11:1] a poslušností jeho přikázání, což se jeví i tím, že Izraelec přísahá jedině skrze jméno Boží [Deut 6:13 ; Deut 10:20; Isa 48:1 ; Isa 65:16; sr. Amos 8:14]. Není možno sloužiti dvěma božstvům současně [1Kgs 18:21, sr. Matt 6:24]. Sloužiti Hospodinu znamená radostně se k němu přiznávat jako k naprostému a jedinému Pánu [Ps 2:11 ; Ps 100:2 ; Ps 102:23]. Žalmisté s pokornou hrdostí sami sebe nazývají služebníky Hospodinovými [Ps 19:12 , Ps 19:14 ; Ps 27:9 ; Ps 31:17] a mužové, kteří jedinečným a příkladným způsobem uznávali nad sebou naprostou svrchovanost Boží, jsou označováni [i samotným Bohem] čestným přízviskem »*s-ík Hospodinův«: Tak Abraham [Gen 26:24; Ps 105:42], Mojžíš [Exod 14:31; Num 12:7; Josh 14:7, sr. 1Chr 6:49; Rev 15:3], Jozue [Josh 24:29; Judg 2:8], David [2Sam 3:18 ; 2Sam 7:5; Ps 89:4; Isa 37:35], proroci [2Kgs 17:23; Jer 7:25 ; Jer 35:15 ; Jer 44:4, sr. Rev 10:7], Jákob == Izrael jako lid Boží [Isa 41:8 ; Isa 44:2 ; Isa 48:20; Jer 30:10; Ezek 28:25]. Přestat sloužiti Hospodinu znamenalo neposlušnost [Jer 13:10] a pohrdnutí jeho nárokem a jeho plány; bylo to následování cizích božstev [Deut 11:28], jež mělo za následek zlořečenost a soud Boží [Deut 28:14 - Deut 28:68; Ps 97:7]. Mal 3:17n praví, že bude zřejmý rozdíl mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu neslouží, i když se někomu někdy může zdát, že »daremná jest věc sloužiti Bohu« [Mal 3:14].

Tato naprostá oddanost a poddanost Bohu došla svého výrazu v kultu, zvláště v oběti [Exod 3:12 ; Exod 4:23 ; Exod 7:16 ; Exod 9:1 , Exod 9:13 ; Exod 10:3 , Exod 10:7 , Exod 10:8 , Exod 10:24 , Exod 10:26]. Právě proto žádal Mojžíš, aby si lid směl vyvésti z Egypta i dobytek [Exod 10:25n]. Služba a oběť jsou často příbuzné výrazy [2Sam 15:8], ať už jde o Boha Izraelova [Josh 22:27] nebo o pohanská božstva [Exod 23:24; Deut 4:28 ; Deut 7:4n ; Deut 8:19 ; Deut 11:16 , Deut 11:28 ; Deut 12:2; Judg 2:11 , Judg 2:13; 2Kgs 21:21]. U Izraele však i tato kultická služba předpokládá očistu srdce od hříchů a nepravostí [Josh 24:19; Isa 1:11 - Isa 1:17]. *Přisluhování. *Služba. Isa 56:6 prorokuje o cizozemcích, že se připojí k Hospodinu, aby mu sloužili a milovali jeho jméno. Ovšem, zde je tak přeložen hebr. kořen šrt, který zde výjimečně neznamená kněžskou kultickou službu [řecky leitúrgid], nýbrž uctívání Boha v obecném smyslu, nanejvýš pomocnou službu při knězích [sr. Num 8:22 ; Num 16:9 ; Num 18:21 , Num 18:23; Deut 21:5; 1Sam 3:1; 2Chr 11:14; Isa 60:10]. Jinak však je tohoto hebr. výrazu užíváno vysloveně o kněžském vykonávání kultu [Ezek 44:11 ; Ezek 45:4n; Joel 1:9 , Joel 1:13], zvláště o přinášení obětí jménem lidu a za lid [2Chr 35:3]. Výraz služba tu znamenal prostě zákonem ustanovený kult [Exod 28:35 ; Exod 29:30 ; Exod 35:19; Deut 17:12 ; Deut 18:5; 2Kgs 25:14; Ezek 44:17 - Ezek 44:27], ať už jde o kult pozemský nebo nebeský [Dan 7:10].

Také pro NZ platí to, co bylo řečeno o výrazech sloužiti, služebník ve SZ. Dúlos znamená především otroka, tedy člověka naprosto závislého na vůli pánově. Col 3:22n popisuje poměr otroka-křesťana ke křesťanskému nebo nekřesťanskému pánu. Žádá se na něm podobně jako v Eph 6:6, aby sloužil ne na oko, ale »z té duše« kvůli Kristu a Bohu, jejichž svědky mají být i v otroctví. Col 4:1; Eph 6:8n popisují poměr křesťanského pána k otroku. 1Cor 7:21nn popisuje postavení otroků v křesťanském sboru. Ježíš ve svých podobenstvích užívá poměru pán-služebník tenkrát, chce-li zdůraznit naprostou odpovědnost a věrnost člověka vůči Bohu [Matt 24:45nn; Luke 12:37nn] nebo naprostou svrchovanost a nezávaznost Boží vůči člověku [Matt 18:23nn ; Matt 25:14nn; Luke 17:7nn] nebo konečně neslučitelnost opravdu věrné služby dvěma pánům [Matt 6:24; Luke 16:13]. Ale ani v NZ služba sama o sobě není nic opovržení hodného [*Práce]. Opovržení hoden je pouze ten služebník, který je nevěrný nebo lenivý [Matt 18:32 ; Matt 25:26 , Matt 25:30; Luke 19:22]. V současném židovstvu ovšem byl otrok právě tak jako u Řeků člověk nižšího druhu. Neměl žádných práv a nesměl nabývat majetku. V kultu měl nanejvýš právo židovských žen, jež směly chodit jen do předsíně, určené v chrámu pro pohany. Ale prvokřesťanská církev nečinila těchto rozdílů. Neboť všichni údové církve stojí vůči Kristu na stejné úrovni a jsou navzájem vázáni láskou [*Otrok]. Kristovo vykupitelské dílo se vztahovalo stejně na otroky jako na svobodné. Oba mají žít Pánu, jenž za ně zemřel [Rom 14:7nn; 2Cor 5:15]. Jsou navzájem bratřími [Phlm 1:16], osvobození Pánu [1Cor 7:22]. Neboť všichni věřící bez ohledu na stav a povolání jsou služebníky [otroky] Božími [Acts 2:18 ; Acts 4:29 ; Acts 16:17; 1Pet 2:16; Rev 1:1 ; Rev 2:20 ; Rev 7:3 ; Rev 19:2 , Rev 19:5 ; Rev 22:3 , Rev 22:6] nebo Kristovými. Jsou Kristovým majetkem, což je jejich výsada a jediné potěšení v životě i při smrti. V Kristu Ježíši zmizel rozdíl mezi otrokem a svobodným [Gal 3:28; 1Cor 12:13; Col 3:11; Eph 6:8]. Než uvěřili, byli ovšem služebníky [otroky] hříchu [John 8:34; Rom 6:6 , Rom 6:16n, sr. 2Pet 2:19], nečistoty a nepravosti [Rom 6:19], žádostí a rozkoší [Titus 3:3], těch, kteří z přirození nejsou bohové [Gal 4:8], živlů světa [Gal 4:3 , Gal 4:9] a ovšem i Zákona [Rom 7:1nn], což vše vedlo k tomu, že člověk nesl ovoce, jež přinášelo smrt [Rom 7:4n]. Teprve člověk, uvěřivší v Krista, změnil svého pána, byl vykoupen [1Cor 6:20 ; 1Cor 7:23] z otroctví vyjmenovaných mocí, jež ho oddělovaly od Boha [Gal 3:13 ; Gal 4:3nn], k svobodě Božích synů [Rom 8:15 , Rom 8:23; Gal 4:5 ; Gal 5:1], v níž se člověk stává poslušným služebníkem Kristovým a Božím [1Cor 7:22n; Eph 6:6; sr. Rom 14:18 ; Rom 16:18; Col 3:24]. Nyní vydává své tělo v službu spravedlnosti [Rom 6:18nn, sr. 1Cor 9:29]. Nejde však o služebnictví ve starém slova smyslu [Gal 4:7], nýbrž o poměr, plynoucí z úzkého obecenství s Kristem, které Kristus podle John 15:14n nazývá přátelstvím v předpokladu, že přítel koná to, co Kristus přikazuje [sr. John 12:26]. Toto přátelství Kristovo k věřícím bylo umožněno jeho výkupnou smrtí a zmrtvýchvstáním a vede ke konečné poctě, kterou Kristus slibuje těm, kdo mu slouží třebas se ztrátou života [John 12:25n].

Formule »s. Ježíše Krista« v sebeoznačeních apoštolů Pavla [Rom 1:1; Gal 1:10; Titus 1:1], Jakuba [Jas 1:1], Judy [Jude 1:1] a pisatele 2Pt [1,1] vyjadřuje jednak přiznání k výkupnému dílu Kristovu, na jehož základě se věřící stává Kristovým majetkem a vykonavatelem jeho svrchované vůle v církvi na tom místě, které Kristus určil, jednak je to označení určitého poslání, spojeného s apoštolstvím. Pavel je služebník evangelia [Col 1:23], Nového Zákona [nové smlouvy, 2Cor 3:6]. Apoštolství vyjadřuje vnější stránku toho, co po vnitřní stránce vyjadřuje výraz »služebník Ježíše Krista«. Ovšem, u Jas 1:1; Jude 1:1 nejde o *apoštoly; proto je tu jen označení »služebník Ježíše Krista«, nikoli apoštol. Příznačné je, že i ve Phil 1:1 vynechává Pavel sebeoznačení apoštol, protože zároveň jmenuje Timotea, jenž sice byl »s-ík [diakonos] Ježíše Krista«, nikoli však apoštol.

Zvláštní pozornosti zasluhují místa, kde je sám Ježíš Kristus nazýván služebníkem, i když nepřímo. U John 13:1nn ukazuje Ježíš, že své poslání vidí ve sloužení, nikoli v úsilí o moc a slávu. Umývání nohou byla vysloveně otrocká služba, a to ještě jen u otroků pohanského, ne židovského původu. Ani učedníci nebyli povinni umývat nohy svým učitelům. Ježíš tu tedy svým činem ukazuje, že smysl svého vlastního života vidí v sebezapíravé, pokorné, odříkavé, obětavé, na sebe nemyslící službě, a na učednících žádá totéž [John 13:14nn]. Nejde tu jen o posluhování [diakonein, Luke 22:24nn], nýbrž o naprostou oddanost, vydání duše, života [Matt 20:26 - Matt 20:28]. Silnějšího výrazu dúleuein [= sloužiti jako otrok] užívá Gal 5:13, když vyzývá věřící, aby si navzájem sloužili [Kral. mají jen »posluhovali«] láskou [sr. 1Cor 9:19]. Význam toho, co znamená ve skutečnosti sloužit, je patrný zvláště ve výroku Pavlově ve Phil 2:7. Ježíš Kristus »sebe samého zmařil, způsob služebníka přijav«. Před příchodem na svět měl způsob [podobu] božský, po svém zmrtvýchvstání se stal »Pánem v slávě Boha Otce«, ale to, co bylo mezi oběma údobími, bylo naprosté vyprázdnění, vzdání se všech božských nároků a dobrovolné přijetí nové existenční formy, podoby otroka, jenž se vzdal všech osobních nároků a slouží i smrtí. Byl nejprve »služebníkem obřízky« [řecky diakonos, Rom 15:8], tj. jeho služba se vztahovala nejprve na Židy na potvrzení Božích zaslíbení, ale konečně zahrnula celý svět.

Toto naprosté služebnictví Ježíše Krista stojí v pozadí i slabších řeckých výrazů pro službu: diakonein [= posluhovati, zvláště u stolu, *Přisluhování. Mark 1:31; sr. Matt 4:11; Luke 8:3 ; Luke 10:40 ; Luke 12:37 ; Luke 17:8; John 12:2] a diakonos [= služebník]. Mezi Ježíšovými učedníky má dojít k převratnému přehodnocení pravé velikosti: velký je pouze ten, kdo druhým slouží [Matt 20:26 - Matt 20:28; Mark 9:35 ; Mark 10:43 - Mark 10:45; Luke 22:26n], ne ten, kdo se dává obsluhovat. Neboť Ježíš byl mezi svými učedníky »jako ten, kterýž slouží«, ačkoli je Pánem Božího království [Luke 22:29]. I jeho učedníci si mají navzájem sloužit, ačkoli jsou určeni k tomu, aby jednou soudili dvanáctero pokolení Izraelské [Luke 22:30]. Co vše měl na mysli Ježíš, když mluvil o sloužení, je vyjádřeno nejobšírněji u Matt 25:42 - Matt 25:44. Je to uplatňování lásky a současně výraz pravého učednictví. Každou službu bližnímu ve jménu Ježíše Krista přijímá jako službu sobě. V pozadí všech těchto výroků stojí nejvyšší služba, kterou Ježíš prokázal svou smrtí [Matt 20:28; Mark 10:45]. Právě tato nejvyšší služba má být pohnutkou služby učedníků [John 12:25n]. V tom smyslu sloužiti bližnímu, Bohu a Kristu jsou téměř totožné výrazy.

Bylo už naznačeno, že slabšího výrazu diakonos je užito také ve spojení s evangeliem [Col 1:23], s Kristem [2Cor 11:23; 1Tim 4:6; Col 1:7], s Bohem [1Thess 3:1 - 1Thess 3:3], s Pánem [Eph 6:21; Col 4:7], s církví [Col 1:25; 1Cor 3:5]. I pohanská vrchnost je označena jako služebník Boží, pokud udržuje řád ve světě [Rom 13:1 - Rom 13:4]. *Jáhen.

Tak jako ve SZ i v NZ má výraz s. též kultický význam. Řečtina má pro to dva výrazy: latreuein (latreia) a leitúrgein (leitúrgia). Jde tu především o kněžskou obětní službu [Rom 9:4; Heb 9:1 , Heb 9:6; sr. John 16:2]. Ve Acts 7:7 první »sloužiti« je překladem řeckého dúleuein [otročiti], druhé je překladem řeckého latreuein [= přinášeti oběti]. Stejný význam má sloveso latreuein ve Acts 7:42 [sr. Jer 7:18], Rom 1:25; Heb 8:5 ; Heb 10:2 ; Heb 13:10, sr. 9,9]. Ale na ostatních místech se myslí na kultické uctívání Boha klaněním a modlitbou anebo vůbec na jakékoli uctívání Boha. Tak např. u Matt 4:10; Luke 4:8 [Deut 6:13] jde o uctívání Boha [viz Žilkův překlad!], stejně ve Rev 7:15 ; Rev 22:3. U Luke 2:37; Acts 26:7 jde o modlitbu. Výraz latreuein pak vyjadřuje také všeobecně vše, čím se projevuje vztah věřícího k Bohu, na př. svatost a spravedlnost [Luke 1:74n], život podle evangelia [»podle té cesty, kterouž nazývají kacířstvím «, Acts 24:14], aniž při tom byla porušena věrnost k Zákonu a Prorokům; úsilí o svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi [Acts 24:16; 2Tim 1:3]; vděčnost za Boží království [Heb 12:28 v překladu Žilkově, který řecké charis překládá vděčnost, nikoli milost], vážnost a uctivost [Heb 12:28]. Předpokladem tohoto poměru k Bohu je očištěné svědomí od mrtvých skutků vykupitelským dílem Kristovým [Heb 9:14 , Heb 9:22]. Pavel svým sloužením Bohu myslí speciálně na misijní činnost [Ř. 1,9; 2Cor 8:19], kterou uctívá Boha, a to jak kázáním evangelia, tak modlitbami za sbory [»duchem svým«, Rom 1:9]. Ve Phil 3:3 staví Pavel proti sobě službu, jež spoléhá na tělo [obřízku] a zůstává proto v oblasti těla, a službu, jež uctívá Boha duchem a vším, k čemu Duch sv. ponouká. Zásadní poměr ke kultu je v NZ jednou pro vždy vyřešen v Rom 12:1, kde pravá bohoslužba je proměna a obnova mysli, vyjádřená ukázněním těla, jež se tak stává živou, svatou, Bohu dobře libou obětí, jedinou rozumnou bohoslužbou [sr. Deut 10:12nn].

Řecké leitúrgia, leitúrgein [v klasické řečtině o vykonávání určitých služeb pro obecné dobro] se vyskytuje v NZ poměrně zřídka, nejčastěji v Žd, kde je těmito sz kultickými pojmy vykreslen význam osoby a díla Kristova. Proti sz kněžské službě, jež nikdy nemohla způsobiti snětí hříchů, ač byla vykonávána denně, staví pisatel Žd »jednu oběť« Kristovu, jež stačila na očištění svědomí [Heb 9:9 , Heb 9:19 - Heb 9:28 ; Heb 10:11nn]. Jeho »úřad« [řecky leitúrgia = služba, Heb 8:6; podobně »úřad« v Luke 1:23] je o to významnější, oč vyšší smlouvy je prostředníkem. – Ve Acts 13:2 jest »službou Páně« označeno modlitební shromáždění proroků a učitelů, jež bylo doprovázeno postem. Ve 2Cor 9:12 je výrazem leitúrgia označena sbírka [Kral. »služba oběti«], jež v Rom 15:27 je vyjádřena slovesem leitúrgein [= sloužiti] Podobně ve Phil 2:30 je peněžní podpora, kterou Filipští poslali Pavlovi, označena v řeckém textu výrazem leitúrgia [Žilka překládá: »Co chybělo ve vaší službě pro mne«]. Jindy označuje Pavel sbírku řeckým výrazem diakonia [Kral. služba, Rom 15:31; 2Cor 9:12; Acts 12:25; »sbírka« v 2Cor 8:4, jež Žilka překládá přesněji: »účast v pomoci svatým«; pomoc ve 2Cor 9:1; Acts 11:29n]. Ze všech těchto míst je patrné, že sbírka pro Pavla nebyla jen světskou záležitostí, nýbrž službou lásky, jež tvořila součást pravého poměru věřícího k Bohu a k bratřím. – Phil 2:17 překládá Žilka: »I kdybych měl prolíti svou krev jako úlitbu při oběti, kterou jako svatou službu své víry přinášíte Bohu, raduji se«. K tomu poznamenává J. B. Souček [Výklad epištoly Pavlovy Filipským, str. 53]: »Podle našeho [Žilkova] překladu by si byl apoštol představoval, že Filipští přinášejí celým svým křesťanským životem Bohu oběť, a že on, apoštol, v nějaké souvislosti s tím možná prolije svou krev jako úlitbu. Je však možné také jiné pochopení. Apoštol možná navazuje na představu z v. 16, že se v den Kristův bude moci vykázat věrou filipského sboru, a obměňuje tuto představu dále tak, že víra Filipských je vlastně obětí, kterou on sám Kristu přinese! Obětníkem je tedy apoštol, předmětem oběti víra sboru [sr. Rom 15:16]. Při tom se tu objevuje ovšem poněkud neobvyklá myšlenka, že obětník sám možná bude i obětí, jestliže totiž apoštol ve službě evangelia zahyne«. V Rom 15:16 je užito přibližně o téže věci řeckého slovesa hierúrgein = konati posvátnou službu. Pavel tu označuje sebe jako liturga [řecky leitúrgos, Kral. služebník] Kristova, který kázáním evangelia koná posvátnou službu mezi pohany. Připravuje tím uvěřivší pohany za vzácnou oběť Bohu, posvěcenou Duchem svatým.